Zatímco své první album, Parachutes, jste natočili za několik týdnů, na aktuální desce X&Y jste pracovali přes osmnáct měsíců. Není to trochu dlouho?
To není tak úplně pravda. Vydání prvního alba nám trvalo plných dvaadvacet let. Oproti tomu jsme tuhle desku vydali velice rychle. A pak, my nikdy nedokázali dodržet termín. Už když jsme natáčeli naše první EP, jehož vznik platil můj nejlepší kamarád Phil, pátý člen Coldplay, měli jsme problémy. Phil nám zaplatil studio na dva dny a my mu už první den volali: "Phile, mohl bys prodat další své kalhoty a zaplatit nám ještě jeden den ve studiu? Vůbec to nestíháme dokončit!" A dodnes je to stejné. V současné době můžeme být ve studiu třeba půl roku, ale nakonec poslední týden zase voláme a říkáme naší gramofonové firmě: "Mohli byste do nás vrazit ještě asi tak dva milióny liber? Potřebovali bychom dokončit jeden klarinetový part."
A dostali jste ty peníze?
No, Phil nám je tehdy dal. A nějaký čas pak nevycházel z domu. Nevím proč ...
Přes to všechno se vaše nové album X&Y nesetkalo s nejlepším přijetím ze strany kritiky ...
Na kritiku jsme zvyklí, posledních pár let nás kritizují všichni. Podle mého je chyba, že prodáváme příliš mnoho desek. Všimněte si, že neznámé kapely nikdo nekritizuje. Teprve sláva je výzva ke kritice. Ještě štěstí, že když bylo nejhůř, tak jsme mohli odjet do Ameriky, kde jsme vlastně začínali znovu, od začátku.
V Americe jste však dnes stejně populární jako v Anglii, což je často nesplněný sen většiny britských kapel. Jak si vysvětlujete, že si americké publikum oblíbilo právě Coldplay, kteří jsou hudebně tak specificky britskou kapelou?
Můžete mi zopakovat otázku? Jsem přece jen hluchý rocker. A navíc potřebuji získat čas, abych si promyslel svou odpověď a ještě na chvíli vás nechal žít v domnění, že jsem vážně bystrý chlapík ... Ona je to dost těžká otázka. Chci říct, že je to vážně skvělá otázka, jste opravdu inteligentní novinář. Jdete rovnou k jádru věci, to se mi líbí ... Nevíte, co jsem na tuhle otázku odpovídal v jiných rozhovorech? Nerad bych měnil názor ... Je těžké na tuhle otázku odpovědět. Všichni ji totiž stavějí velice nacionálně, jako by mezi Anglií a Spojenými státy zuřila nějaká hudební válka. Nemluví se o britských kapelách, jež s úspěchem prodávají své nahrávky na americkém trhu, ale o kapelách, které Ameriku dobyly. My sice v USA koncertujeme, ale nehrajeme na pódiu ozdobeném britskou vlajkou. Pro nás jsou Spojené státy pouze obrovským trhem, kde je finančně velmi výhodné uspět. A to, že se nám to podařilo, neznamená, že bychom si o sobě mysleli, že jsme lepší kapela než The Beatles. Prostě jsme jen měli hromadu štěstí.
Málokteré britské kapele se podaří získat cenu Grammy tak brzy.
Získat cenu Grammy je skvělý pocit. Tedy alespoň si myslím, že to je skvělý pocit, protože já tu cenu nepřebíral. Nenávidím létání, takže pokud nemusím, do letadla nesednu. A přebírat cenu Grammy není nezbytně nutné. Zvláště když existují tak skvělé věci, jako je videotelefon.
Většina začínajících britských kapel by za cenu Grammy dala polovinu svých honorářů, z vás však mám pocit, že vás tohle ocenění nijak zvlášť netěší ...
Ale ovšemže těší! Přesně si vybavuji, jak jsem si v tu chvíli říkal: "Panebože! Tak my jsme nakonec přece jen vyhráli! Máme Grammy Awards za nejlepší alternativní album! Ani se mi tomu nechce věřit!" Vzápětí mi však blesklo hlavou: "Sakra! A proč jen jednu Grammy? Proč ne šest? To jsme opravdu tak špatná kapela?! To jsem si myslel, že jsme slavnější!"
Ale vždyť vy jste slavní! Proto vás přece lidi kritizují
Škoda že se na kritice nedají vydělávat peníze, to by z nás byli milionáři. Těmi tedy jsme stejně, ale je rozdíl mít milión liber a sto miliónů liber. Ještě štěstí, že lidi kritizují všechny slavné, co se pak v obraně před kritickým světem chovají líp sami k sobě. A musím vám říct, že je velice příjemné, když za vámi přijdou Oasis, U2 nebo PJ Harvey, kteří vás berou jako rovnocenné. To dost pomáhá. V tu chvíli jsme se začali cítit jako součást gangu. Tihle lidé nemají potřebu nám podlejzat jako novináři, moderátoři nebo lidi z gramofirem, již mají v popisu práce nás neustále ujišťovat, jak jsme skvělí. Je fajn potkat ve studiu U2, kteří se s tebou dají do řeči jako s kamarádem. Najednou si uvědomíš, že i hvězdy třpytu Paula McCartneyho jsou jenom lidi, že i Jennifer Lopezová je po ránu stejně ošklivá jak ty. No, možná že zrovna J. Lo je i po ránu hezčí než já ...
Zmínil jste Paula McCartneyho. Pokud už slyšel vaši novou desku, neměl z některých písní pocit, jako by je napsal on sám v dobách The Beatles?
Nic neříkal. Ale mezi námi, The Beatles pro nás nejsou žádná inspirace, to my je jen normálně vykrádáme. My se tím ani netajíme, že to je obyčejná zlodějna. A od koho jiného chcete krást, když už ne od The Beatles? Byli nejlepší! Všichni od nich kradou. Zlodějna je přece skvělá věc! Ale pokud by vás to mělo pobuřovat, tak napište, že jsme si vypůjčili pár nápadů od The Beatles ... Ale proč by vás to vlastně mělo pobuřovat. Copak vy novináři nekradete? Co takhle malé výpůjčky z Hemingwaye? Úplně si vás představuji, jak čtete některou z jeho knih a narazíte na větu, která vás úplně ohromí. Sám bych to lépe nenapsal, bleskne vám hlavou. A už ji cpete do recenze na novou desku Coldplay.
Na to mám příliš špatnou paměť.
Tak proč si ty věty jednoduše nevypisujete do počítače, kde byste měl soubor nazvaný Vhodné věty. Pak byste ho vždycky jen otevřel, vybral pár vět a recenze by byla naMy takovýmto způsobem alespoň pracujeme a můžu vám říct, že to docela funguje. Teda hlavně to vydělává milióny!
Až na nějakou tu občasnou kritiku ...
Nedávno jsme se setkali s Paulem McCartneym, který naši hudbu velmi chválil. Takže buď The Beatles vykrádáme tak dobře, že ani on nepoznal, že mu přepisujeme písničky, nebo měl radost, že je někdo zvukově pročistil a přiblížil nové generaci. Každopádně se nechal slyšet, že považuje Coldplay za nejlepší současnou kapelu. Málokdy se s někým názorově shodnu, takže jsem se s ním zpočátku chtěl trochu pohádat, ale pak jsem si řekl, že bych měl mít k tomuto geniálnímu skladateli a jeho šedinám určitou úctu, načež jsem s ním zdvořile souhlasil. Ostatně i já mám Coldplay docela rád. Mám doma příkladně všechny jejich desky. A musím připustit, že často odcházím z koncertů nejrůznějších kapel už v polovině, ale ještě nikdy jsem neodešel z koncertu Coldplay, na těch vždycky vydržím až do posledního tónu.
Přesto o starších písních Coldplay často mluvíte s pohrdáním.
Nerad mluvím o svých písních, mám vždycky pocit, jako bych lezl sám sobě do zadku. Navíc kdykoliv se nás někdo ptá na naše písně, mám podvědomý strach, že se mu nelíbí, že je budu muset obhajovat a nakonec vyjde najevo, že nejsem žádný Shakespeare nebo Keates, což bych byl velice nerad ...
Právě vaše první deska, Parachutes, z vás však přes noc udělala celosvětové hvězdy. Upřímně řečeno, nikdy jsem nepochopil, čím právě Coldplay zaujali tolik posluchačů ...
To já taky ne. Ale my nechtěli nikoho zaujmout, my jsme se jen chtěli stát strašně slavnými. A to se nám podařilo. V takovou chvíli po příčinách nepátráte. To máte stejné, jako když vyhrajete v jackpotu. Taky se neptáte, proč jste měl takové štěstí zrovna vy. Akorát si povzdechnete: "To to trvalo!"
Vám to však moc dlouho netrvalo.
Správně. A teď byste se měl zeptat, jak jsme se s tak nenadálým úspěchem vyrovnávali, lítostivě tvrdit, že jistě muselo být strašně stresující být tak nenadále vystaven tlaku popularity. Mohl byste se na to zeptat?
Jako by se stalo.
Panebože! Já vůbec nechápu, jak se můžete takhle blbě ptát! A víte, na co se nás vy novináři ptáte nejčastěji? Na význam našich písní! Vážně nevím proč. Ale buď našim písním nerozumíte, takže nevíte, co psát, nebo se jen chcete tvářit před fanoušky strašně vzdělaně. Jenomže ono je někdy docela těžké vám vysvětlit, že třeba skladba Yellow nemusí být zas tak nutně o žluté barvě.
A teď je načase, abyste řekl, že tohle je vaše poslední deska, jako to říkáte po každém vydaném albu. To jsou vztahy v kapele pořád tak napjaté?
To neznamená, že nepřemýšlíme o dalších deskách, ale pravdou je, že život je velmi křehká nádoba -zemřít můžeme kdykoliv. Kdo ví, kolik ještě natočíme desek, kolik odehrajeme koncertů? Proto si taky nikdy neschováváme písničky na další alba, nikdy na pódiu nešetříme energií jen proto, že nás druhý den čeká další koncert. Žádné zítra už totiž nemusí být. Proto říkáme, že každá naše deska je poslední; se vztahy v kapele to nemá co dělat. Vy novináři milujete klišé; musíte je milovat, když je neustále používáte. A proto vám řeknu jedno - kluci v kapele jsou mými nejbližšími přáteli! Nejspíš to tak muselo být, jinak bych začal věřit na náhody. Řekněte mi, co to je - pár kluků z nejrůznějších koutů Velké Británie se sestěhuje do Londýna, začnou chodit na stejnou školu, potkají se a náhodou mají společný zájem v podobě hudby? A pak nevěřte v osud!
Copak takhle nevzniká většina kapel?
Většina kapel takhle vzniká, většina z nich taky takhle končí. Není jednoduché stát se z příležitostných známých nejbližšími přáteli, kteří se vídají denně, od rána do večera. Mně to alespoň připadá strašně vzrušující, protože jsem vždycky chtěl být součástí nějakého gangu, to je to jako být členem mafie ... To možná není ten nejlepší výraz, protože být členem mafie není vždycky úplně skvělé, zatímco být členem Coldplay skvělé je.
Takže se nikdy nehádáte? Žádná ponorková nemoc?
Jsou jen tři důvody, proč se lidi v kapele začnou hádat. Ten první jsou peníze. Proto my se už od začátku dělíme rovným dílem - my čtyři a náš nejlepší kamarád Phil, nehrající pátý člen Coldplay; každý jednu pětinu. Takže kvůli penězům jsme se nikdy nepohádali. Druhým důvodem je osobní ctižádost. To když příkladně kytaristu posedne nutkavá touha stát ve světle reflektorů. Je zajímavé, že těmto touhám propadají nejčastěji kytaristé - neznám bubeníka, který by měl potřebu exhibovat na rampě, kde je místo vyhrazené pouze zpěvákovi. Nevím, jak to vidíte vy, ale podle mého má v záři reflektorů být pouze zpěvák. Alespoň já bych to nikomu jinému netoleroval. A ten třetí důvod ... Nevíte, jaký je ten třetí důvod?
Nemám ponětí.
Chápu, jste přece hudební novinář, tak jak byste někdy mohl hrát v nějaké kapele ... Už vím! Třetím nejčastějším důvodem rozchodu kapel je prostý fakt, že se všichni ostatní členové kromě vás změní v naprosté idioty! A protože já bych každého, kdo by mi lezl do mé záře reflektorů, skopl z pódia, tak jen doufám, že se z mých spoluhráčů nestanou přes noc idioti.
Vám se to stát nemůže?
Blázníte? Jak bych mohl sám sobě připadat jako idiot? Vždyť mám přece vysokou školu!
A dokončil jste ji vůbec?
Samozřejmě! Tedy hlavně proto, že jsem si ze zkoušek nedělal hlavu. Řadu zkoušek jsem skládal v době, kdy už jsem měl podepsanou nahrávací smlouvu. Často se mi v té době vracel jeden sen - nahrávací smlouva v kapse, ale přesto nemohu usnout trémou ze zítřejší zkoušky. Obyčejně jsem se probudil úplně zpocený. Až jsem to jednou svému profesorovi řekl: "Proč mám, sakra, dělat nějaké pitomé zkoušky, když hraji v jedné z nejslavnějších kapel současnosti?" Jen pokrčil rameny a povídá: "Prostě byste měl." Chtěl jsem vědět, proč. "Možná proto, že univerzitní diplom máte jistý na celý život," řekl. Na to nebylo co namítnout ... Mimochodem, mám na vás otázku - nechcete se bavit o něčem jiném? Musím se totiž přiznat, že jedna z věcí, kterou upřímně nenávidím, je diskuse o hudbě. Což je dost blbé, protože chápu, že kvůli tomu se mnou děláte interview ... Vlastně mám nejradši bulvár. Miluji bulvár! To jsou jediné noviny, z nichž se dozvím něco, co nevím. A nejčastěji o sobě!
O hudbě se bavit nechcete, otázky stran vašeho partnerství s americkou herečkou Gwyneth Paltrowovou mi váš manažer výslovně zakázal.
Což udělal správně. Jsem přece muzikant, takže by nedávalo žádný smysl, abychom se bavili o herečkách.
Ale já Gwyneth Paltrowovou miluji!
Tak to jsme dva. Ale řekl bych, že jeden z nás je na tom o poznání líp. A zkuste hádat, který to je.
Myslíte, že vy?
Omyl. Vy jste ten šťastnější. Vy ji znáte jen z kina a z fotek na Internetu, zatímco já i z postele po ránu.
